čtvrtek 21. října 2010

den 55 - Zase doma.

Dneska se nám dařilo.Neprobudila nás ani uklízečka vytírající podlahu.Tak jsme snědly snídani a vyrazily do nedaleké lékárny pro nový lék.Mé dceři diagnostikovaly před 2 roky Wilsonovu chorobu.Nějak nechápu jak může člověk mít genetickou nemoc a nemít ji v genech,ale bylo mi vysvětleno,že ji klinicky má.Znamená to,že její játra si syslí měd a pomocí těch léků je odváděna pryč.Když nám nasazovali ty první byly jsme v nemocnici 3 týdny.Teď je nějakou dobu nebrala aby se zjistil rozdíl před a po.A nakonec nám dali jiné.Tak jsme se vrátily do nemocnice a všechny procházející lékaře jsem ujišťovala,že jsem si je vyzvedla a první ji již dala.Celý den se nesl ve znamení,že jdeme asi domů.Syn včera přesvědčivě tvrdil,že nás nepustí.Ale já měla z chování lékařů jiný pocit.A taky jsme našly to ztracené autíčko.Najednou se zase objevilo v herně.Na pokoji se začali objevovat přijmutí pacienti.Malá 7 letá holčička.Jak nás uviděla moc se jí tu zůstat nechtělo.Ke všemu máma odjížděla-špatně se vysvětluje proč já tu zůstat smím.Další byla maminka se 4 letou dcerou.Zůstávaly obě a čekaly jestly jim uvolníme postel.Docela mě polévalo horko co bude.Maminka ve snaze být milá se vyptávala,ale moc neuměla skrývat úžas.Že je dcera skoro 17letá málem nerozdýchala.Potom líčila jak jí ročního syna srazil agresivní mentálně postižený mladík.Ale že měl starší rodiče a mě mladá poslouchá.Holka vůbec nějak nevěděla o čem to všechno je.Pro mě to znamenalo zvýšenou pozornost,aby mladá nedej bože o tu malou nezavadila,neporazila,nedotkla se jí.Po velké vizitě se stále nevěděl výsledek EEG,jinak vše dobré.Šly jsme se ještě projít,hlavně si domluvit po 2 měsících kontrolu.To bylo taky dobrý.Když jsem tam byla ráno domluvit si termín sestra mě pomalu vyponklovala,že do konce roku mají plno a,že mě nikam nenacpe.Teď jsem tam šla,že pan profesor nás chce do 2 měsíců vidět a termín byl hned na 13.prosince.Takže doktorka přišla se zprávou po 4 hodině.EEG dle ústního vyjádření dobrý.Pobalila jsem věci a razily jsme směr nádraží.Chytly jsme v 5 vlak a po 6 už jsme byly doma.Na obhajobu lékařky musím napsat,že jsme tak byly domluvené,ptala se mě jestli to není pozdě.Té mamince to přišlo šílené,snad jsem jí to dostatečně objasnila,aby se neděsila,že ji se 4 letou dcerou propustí navečer když je z takové dálky.Když byl doma klid,mladá zařezávala v postely pustila jsem se do pročítání zprávy.Bylo to poprvé co jsem se u toho upřímně smála.Jednak mě vždycky fascinovalo jak poeticky je píšou.Opakují jméno dcery,podle věku psaly dívenka,slečna.Třeba objektivní nález:při vědomí,na T. poměry v normě,reaguje na oslovení,spolupracuje komunikuje standardním způsobem,opakuje vyřčené věty-jako vždy.Jak jsem psala měla jsem pocit,že mě moc neposlouchali když jsem jim to všechno po přijetí líčila.Opak byl pravdou,všechno co jsem řekla v té zprávě je.A ta neuroložka tam napsala:Obj:těžká pm retardace,ale je možné opakovaně s přestávkami udržet pozornost a spolupráci za vydatné pomoci maminky.Takové maličkosti mi dokáží moc zvednout náladu.Jsme doma,nevím co ji bylo,jestli se to nebude opakovat,teď je v pořádku.Tak asi tak.

Žádné komentáře:

Okomentovat