Ráno bylo krušné a zamračené.Doma se jakžtak snažila plnit ranní příkazy.Cesta na autobus mi připadala jako věčnost.Šnečí závody.A nepříjemný pocit,že dnes jsme více okukovány než jindy.I když na zastávce nikdo kdo nás ještě nepotkal nebyl a dcera se nijak neprojevovala.Občas mám tenhle stihomam.Cesta dobrá a v šatně už byla upovídaná a natěšená na tety.Vyšla jsem do ulic,dnes se společností druhé maminky.Dopoledne plné povídání,okukování obchodů,dobré kávy a zákusku v cukrárně.Byla hodná,ale svou chůzi ani na cestě domů nemínila zrychlit.A já potřebovala trochu tempa,protože už mi zase byla zima.Tentokrát pocit okukování se stal realitou-míjely jsme skupinu romských dětí.Nevím jak takové situace řešit.Je mi to nepříjemné,ale nechci křičet,abych nevypadala ještě šílenější než jsem.Tak to přecházím,ale neumím se vypořádat s tím nepříjemným pocitem co zůstává.Jsem potom lítostivá,naštvaná a mám chuť se zavřít až do konce života v bytě a nevycházet.Doma teplo,jídlo,útulno.Moc jsem to s aktivitou nepřeháněla.Jen jsme zvládly úkol a nachystat věci na zítra.Prala pračka já to jen pověsila.A vítr zařídí,že i zítra mám co dělat.
Žádné komentáře:
Okomentovat