Jen se tak trochu vypsat.

Tuším,že to začalo po Novém roce.Když jsem zdárně došplhala na vrchol hory.Mladá byla uznána jako trvale invalidní s nárokem na důchod,já byla uznána jako její opatrovník.Mohla jsem si oddychnout.
Jenže ve škole to nešlo.S novým školním rokem.Nová učitelka,nová asistentka,přeházené děti ve třídách.Těžce jsme si zvykaly.Já si nezvykla vůbec.Nová paní učitelka -ač jsem se strašně snažila najít si k ní cestu mě těžce zklamala.A ani paní asistentka -ačkoliv se opravdově snažila to prostě nezvládala.A tak mé dítě co chodilo se školou do kin i divadel zůstávalo jako jediné ve třídě.Bylo vyváděno ze školních akcí.Nejelo na výlet.Protože se neumí chovat.Z oběda chodila pravidelně uřvaná.Já řvala v šatně.Vygradovalo to koncem školního roku.Byla jsem učitelkou požádána abych ji ve čtvrtek nevodila.Že je po středečním plavání unavená,nemožná,nemá to žádný smysl.Vyrazilo mi to dech a nezmohla jsem se na odpor.Vůbec jsem si neuvědomila,že se dobrovolně připravuji o den kdy mám společnost druhé maminky.Naše pondělky a čtvrtky.Ke všemu jsem nemohla uvěřit,že po 4 letech pravidelného plavání je tak moc unavená.Naprosto jsem zpanikařila a místo školy jsem mladou tahala po doktorech.Abych se dozvěděla,že je dobrá.Dokonce hodnoty krve normálně divné a nestandartní se blížily normálu.Když jsme se vrátily do školy byla cítit podivná změna.Všichni -až na ty naše učitelky- nás nadšeně vítaly.A přišla za mnou ředitelka.Seděla jsem v šatně a čekala co zase bude.Stála na naší straně.Neexistuje abych ji nevodila do školy pokud to sama neuznám za vhodné.Všechny tyhle děti bývají unavené,více či méně.Dospávají,jsou mrzuté.Potěšilo mě to.Zpráva,že paní učitelka příští rok nebude to taky vylepšila.Ale tu kytičku na konci roku jsem nevybírala ráda.Nějak se mi tam přestalo chtít jezdit.A to tu školu mám ráda.Těšívala jsem se na pokecy o všem v šatně když vodily děti z procházek.Znám jejich děti,osudy a oni znají nás.Když tam mladá nastupovala do přípravky byla naprosto nepříspusobivý uřvaný dítě.Ještě dnes se povídá,že jí bylo slyšet po celé škole když měla svůj den.Teď si chodí ztěžovat jen jedna slečna z dílen,že zase dupala -dílna je pod třídou.Ale všichni kdo ji tenkrát poznali vědí,že je úplně někde jinde.A já zase vím,že ta naše stará(mladá) učitelka a asistentka to sní uměly.A z oběda chodila s úsměvem.
Nejhorší ale pro mě bylo,že se nám začal ozývat ,,tatínek".Naposledy jsme ho viděli před 3 roky.Mladá mu říkala pane a mě nešlo z pusy říct jí,že je to její táta.Padlo jí 18,syn se blížil ke konci studia.Po 11 letech od rozvodu mi tu brečel na rameni jak je na tom bídně,jak mu celý svět háže klacky pod nohy.Najednou byl samá sms s a telefonát.Od návrhu jestli to teda nedáme zase dohromady až po tragické oznámení,že je v nemocnici -zradilo ho srdce.Dokonce i ex tchýně začala volat a zajímat se jak se nám daří.Nepobírala jsem ten nenadálý zájem .Nevěštilo to nic dobrého.Snad,že měl pocit že mu skončily povinnosti s placením výživného.A tím pádem na něj nemůžu.Nemusí se držet zpátky.Snad,že se neumí srovnat s tím,že jsme bez něho hlady nechcípli jak nám prorokoval.Že se nám na rozdíl od něj daří líp než s ním.Že se mnou syn pořád ještě mluví a dcera mi říká mámo.Ne paní.
Po půl roce už jsou to jen obviňující,urážející , vydírající,vyhrožující zprávy.Snažím se je ignorovat.Nepomáhá to.Špatně se mi spí.Sejdeme se u soudu.Šest let neplatil na děti.Neexistovaly jejich narozeniny,svátky,vánoce.A jako tenkrát se strašně divil když jsem podala žádost o rozvod- diví se zase.A kope kolem sebe.
Snažím se to nějak ustát.Věřit,že příští školní rok bude lepší.Snažím se nezbláznit strachem a neztratit víru sama v sebe.Musím.Dala jsem se na vojnu a musím bojovat.Až do konce.
Za ty krásné,poklidné dny s oběma dětmi mi to stojí.

Stříbření -tentokrát Královské.

Když už jsou prázdniny skoro na dosah,když to už začne vonět létem-každý rok -už 21 let,se naše město vrací v čase.V ulicích potkáváte středověce oblečené lidi,zní fanfáry,vlají vlajky.Přijíždí král Václav IV. s chotí Žofií.Svět se vrací o 600 let zpět.
Tak trochu jsme si tyhle návraty vzali za své.I když ,,naplaveniny" tohle se začalo dít až po našem usídlení.Je to totiž náš víkend.Můj a synův.Dění se odehrává ve dnech našich jmenin.Tak zároveň i slavíme -královsky.A to moje dítě vždycky vyloudilo nějakou tu historickou zbraň a mohlo být do noci vzhůru.
Ani narozením mladé jsme se o tu slávu nepřipravovali.Jen to bylo jiné.Už jsme nechodili na oba dny a pečlivě vybírali čeho se chceme účastnit.

fotografie M.M.

Tradičně v sobotu ráno chvátáme vítat krále.Už je tam spousta lidí a živo.Středověký prodavač nabízí pravé středověké ratolesti na mávání a baví celé okolí.Žebračky prosí o kousek chleba.Královští rytíři nabádají kolem stojící aby  řádně vítali krále.Ženy volají ,,Sláva králi" muži ,,Sláva královně".Se synem voláme jako o život -i na jeho přítelkyni je to moc.Kolem přihlížející nás mají za podivíny.Ale nádherně to znělo -ten můj ječák a  vzápětí jeho zvučný hluboký hlas.Stálo nám to za nadšený smích mladé.A královský pár nás zaregistroval.K tomu pokynutí jeho veličenstva -jen pro vybrané.
Mladý pak míří s průvodem do centra dění a my s mladou domů.Vařit oběd.Náš je odpolední program.Abychom vydržely až do noci.Sice málo kdy něco vidíme -sehnat místo k sezení je pro nás nemožné.A stát dlouho nevydrží.Ale nám to nevadí.Stačí nám obhlížet krámky,něco maličkého si koupit.Ochutnat nějakou tu dobovou specialitu.Potkávat rytíře,dámy od dvora,horníky a pážata.Podívat se na kejklíře a zkusit si vystřelit z kuše.Prostě tam taky být.A kde jinde se mladá sveze na kolotoči za 1 korunu!
Když se na město snese tma a král dá znamení,začne ohnivá show.Mladá křičí nadšením z nádherného ohňostroje.Domů se vracíme za tmy.Jen na Silvestra a o Stříbření býváme tak dlouho vzhůru.

Stříbrná promoce.

Bylo to takové stylové.Na Den dětí mi to moje ,,dítě",co málo volá zavolalo.Aby mi oznámil,že to dal,má to v kapse -zkrátka,že složil státnici a je inženýr.S pýchou a rozechvělým hlasem jsem tu zprávu oznamovala zbytku rodiny.A nemohla uvěřit.Zvládli jsme to.O týden později už jsem měla datum promoce.A začalo malé šílenství.Zajistit hlídání pro mladou,sehnat dostatečně slavnostní garderobu,sezvat příbuzné,pořídit dárek.Naštěstí se dařilo.Hlídání po škole pro mladou klaplo.Babička přislíbila účast.Dokonce i moje starší sestra.Po dlouhém vybírání mi konečně padla do oka halenka.Byla slušivého střihu,posetá stříbrnými aplikacemi.Myslím,že mi i slušela a tak jsem ignorovala mírné opadávání stříbra-že se to vyřeší opráním.Po vyprání jsem o tom byla i přesvědčena.Ještě netušíc,že to bude největší zážitek pro všechny účastníky.
V den D jsem už s babičkou odvezla mladou nezvykle brzy do školy.Družina byla ještě oficiálně zavřená.Na ni už ,ale čekala učitelka.Tak moc to se mnou celá škola prožívala a pomáhala mi.

Následoval přesun směr Praha.Už jsem začínala být stříbrná i v obličeji a na sedadlech zanechávala stopy.Na Hlavním nádraží mi má sestra odmítla podat ruku -aby se uchránila před tím nadělením.Podle plánku který mi mladý zaslal a podle proudu slavnostně oblečených lidí jsme dorazily.Betlémská kaple.Už podruhé.Mladý byl nezvykle nervozní.Ten který nevolá mě neustále prozváněl.Aby mi uděloval instrukce,aby se ujistil,že míříme správným směrem.Zároveň s ním promovala i jeho přítelkyně.Do Prahy mířilo i její početné příbuzenstvo.Čekal nás společný slavnostní oběd.Oficiální představení obou rodin.Taková malá svatba.
Promoce byla jak jinak nádherná.Myslela jsem,že se mi pýchou roztrhne hrudník.A snažila se nevnímat mámu a sestru jak mě neustále pozorují.Jestli už brečím.
Potom konečně došlo na seznamování.Kromě rodičů skoro nevěsty -které už znám,jsem poznala obě babičky a sestru.Společně jsme se přesunuli do restaurace.Bylo to fajn.Žádná křeč.Hodně jsme se smáli -nejen mě -stříbrný už byl každý kdo kolem mě prošel.Stříbrná maminka na promoci bude teď vtipná historka v několika rodinách.A mě to kupodivu nevadilo.Statečně jsem odrážela vtipné poznámky ještě vtipnějšími.Bylo mi hezky.Strašně moc hezky.
Za 4 roky mě možná čeká ještě jedna promoce.Tak snad si napravím pověst.

Den dětí s Charitou.

Začala jsem nás zavírat doma.Schovávat před světem.Nejdřív jsem si toho ani nevšimla.Vždyť jsme celý týden na cestách.Do školy,ze školy.Spousta lidí,autobusy,únava.S úlevou jsem za sebou zavírala dveře.Jenže odpočinek se začal protahovat.Už se mi nechtělo ven,na sluníčko.Odkládala jsem nákup co to šlo.Vždycky jsem si říkala,že já nebudu jako ostatní rodiče postižených dospělých dětí.Že nás bude pořád  vidět,že pořád budeme chodit mezi lidi,budeme aktivní.Ale i já ustupuji,zpomaluji,ztrácím chuť.Na dětské hřiště už nechodím.Mladá to tam pořád miluje,pořád ji to tam táhne.Já už nemůžu.Nechci.Troufnu si jen když je prázdné a jen na chvilku.Bábovičky už jsem dokonce vyhrabala z hraček,že je pošlu dál.Jednou pro vždy.Cítím se teď strašně unavená.Je mi nejmíň 60 a mladé 40.Kamkoliv se odvážím  mám pocit,že tam nepatřím.Vyčnívám,nezapadám,nemám tam co dělat.Né že by mi někdo něco řekl.Ani se snad nekoukají víc než jindy.Je to jen pocit.Neodbytný,vtíravý.Dokonce jsem odpískala sraz se ZŠ.Představa tříhodinové cesty vlakem,posezení do noci,cesta zpět -příliš náročné.Vzpamatovávaly bychom se týden.A ten co přijde bude i tak náročný.Dřív bych to udělala.Strhla bych sebe i mladou za zážitek který by třeba ani za to nestál.Blbý je,že nejsem stejně spokojená.Mám pocit,že jsem se špatně rozhodla.Výčitky,že dceři nic nenabízím.Že se izoluji,rezignuji,nežiji.V takovémhle rozpoložení jsem se až v sobotu ráno rozhodla pro Dětský den s Charitou.Dlouhý 4,5 km,plný soutěží,atrakcí.Přemluvila jsem kamarádku abych zase nebyla tak sama.Byl nádherný slunečný den a já věděla,že to bude náročné.Pro mě a hlavně pro ni.Ale došly jsme.Až na konec.Když byla mladší tuhle trasu jsme zvládaly běžně.Zabíračka to byla taky,ale spíš psychicky než fyzicky.Tenkrát ji svět tolik nezajímal.Teď je to jiné.Zajímá se -lidi,stromy,skály,vodopády.Aktivně se účastní soutěžení a raduje se z výher.Jen ta výkonnost klesá.Moje i její.Potkaly jsme spoustu lidí.Známe se jen od vidění,potkáváme se na podobných akcích.Často,že se už i zdravíme.A mě to potěšilo.Ten upřímný,milý úsměv -že nás znají,že nás rádi vidí.Že to přece jen má nějaký smysl.

Soustředění.

Začátkem května jsme se s mladou účastnily další akce s plaváním.Tentokrát se jednalo o 4 denní atleticko-plavecké soustředění.V době kdy to ještě bylo daleko- já byla plna nadšení.To mě bohužel vlivem dlouho trvající nepohody přešlo.Ke všemu jsem musela slevit a ubytování v místě konání vyměnit za dojíždění.Nechtělo se mi -strašně.Byla jsem pořád ještě rozlítostněná ze ztráty foťáku,naštvaná,že nejde PC.Unavená,podrážděná.Snažila jsem se potlačit svůj splín a nakazit se od mladé.Ta ochotně vstávala,statečně šlapala dlouhou cestu ke stadionu.Zvládala i ranní rozcvičky s ostatními účastníky.Naší vedoucí se zase podařil malý zázrak.Rozcvičky,každodenní plavání,atletický trénink,keramické odpoledne,karneval,obědy v příjemné restauraci.Spousta nadšených lidiček,dobrovolníku i setkání s naší patronkou Jarmilou Kratochvílovou.Jedním slovem úžasné.Jen ty mé nálady!Připadala jsem si stará,tlustá a sama.Jiné maminky odpočívaly,povídaly si -starali se tatínci,nebo asistenti.Jiné maminky byly krásné a mladé.A děti byly malé a měly naději.A já ke všemu neměla čím fotit.Tak nemám fotku kluka co se zamiloval do mladé.Kdykoliv ji zaslechl v budově ubytovny odněkud se vynořil a byl její stín.Hledal ji se slovy ,,Kde je ta moje Tereza!"Překonával schody račím způsobem a jeho máma nechápala -do té doby schody nedával.Ochotně opakoval co mu mladá řekla,že má říkat.Dělal co chtěla aby dělal,líbal ji do vlasů.Mladá toho náležitě zneužívala láskou nezasažena.Jeho maminka byla krásná( a určitě i strašně vzdělaná) vysoká,ultra štíhlá paní bez jakéhokoliv břicha.Měla nádherné husté vlasy až po zadek.Za den vystřídala několikatero účesů a pohybovala se laní chůzí.Byla mystická.I to jméno k ní sedělo.Královské,důstojné.Alžběta.
Chtěla bych taky takové krásné jméno.Chtěla bych aby mě někdo líbal do vlasů.

fotogalerie Cesta životem bez bariér o.s.

Jak jsem přišla o foťák.

Nemám foťák.Mou modrou kouzelnou krabičku na malování obrázků.Ještě dnes ráno jsem udělala dvě fotky nádherně rozkvetlých šeříků.Zítra je přeci 1.máj -to se bude hodit do blogu.Spokojená sama se sebou.Ředitelské volno jsem využila abych odškrtla další položku na seznamu restů.Byla jsem nás objednat na gynekologii.Obě.Tak se ve mě mísila radost s obavami.Radost,že jsem to konečně udělala a obavy jak to celé bude probíhat.Stihly jsme i knihovnu,pojišťovnu a odseděly si frontu na sociálce.Za vzorné chování a ,že to zvládla v tom horkém dni jsme zašly i pro baterky do pejska.Došla mu řeč -anglická i česká.A potom jsme vstoupily do pekařství.Byl potřeba chléb na večerní Čarodějnice.Bylo to tam nové a krásné.Mladá se usadila u stolečku a chtěla vyfotit.A já foťák po zoufalém přehrabování v batohu nenašla.Neztrácím věci.Jen mi hlavou bleskl ten šeřík u domu,zídka kam jsem batoh odložila a asi i ten foťák.Vracet se nemělo cenu.Bylo horko,mladá toho měla už tak dost,uběhlo pár hodin.Neztrácím věci,jen je pořád zoufale hledám.Tak jsem ještě tu cestu domů mohla doufat.Že to všechno vysypu na hromadu a někde v tom chaosu bude.Mezi kapesníčky,psacími potřebami,deštníkem,peněženkou,autíčky a volanty všeho druhu,jejím a mým pitím.Nebyl.A mezitím si někdo cizí prohlížel mé fotky.Mladou v lánu pampelišek s věnečkem na hlavě,panenky Barbie poskládané do vějíře,jak nám rozkvétaly stromy před domem,s bráchou ve strašidelném hradě.

Z Čarodějnic jsem moc neměla.Ale mladá se těšila a já to slíbila.Na druhý den jsem na místech kudy jsme šly rozvěsila letáčky.S kamarádkou za zády dokonce zazvonila na ten dům.Nic.Jen pocit beznaděje a lítosti mě držel neuvěřitelně dlouho.Jediné čím jsem si byla jista -chci nový.Teď ještě sama sebe přesvědčit,že neokrádám děti,že to není jen rozmar bez kterého můžu být.Že mám taky nárok.Jsem na dobré cestě.

fotografie z internetu