pondělí 23. července 2012

Den dětí s Charitou.




Začala jsem nás zavírat doma.Schovávat před světem.Nejdřív jsem si toho ani nevšimla.Vždyť jsme celý týden na cestách.Do školy,ze školy.Spousta lidí,autobusy,únava.S úlevou jsem za sebou zavírala dveře.Jenže odpočinek se začal protahovat.Už se mi nechtělo ven,na sluníčko.Odkládala jsem nákup co to šlo.Vždycky jsem si říkala,že já nebudu jako ostatní rodiče postižených dospělých dětí.Že nás bude pořád  vidět,že pořád budeme chodit mezi lidi,budeme aktivní.Ale i já ustupuji,zpomaluji,ztrácím chuť.Na dětské hřiště už nechodím.Mladá to tam pořád miluje,pořád ji to tam táhne.Já už nemůžu.Nechci.Troufnu si jen když je prázdné a jen na chvilku.Bábovičky už jsem dokonce vyhrabala z hraček,že je pošlu dál.Jednou pro vždy.Cítím se teď strašně unavená.Je mi nejmíň 60 a mladé 40.Kamkoliv se odvážím  mám pocit,že tam nepatřím.Vyčnívám,nezapadám,nemám tam co dělat.Né že by mi někdo něco řekl.Ani se snad nekoukají víc než jindy.Je to jen pocit.Neodbytný,vtíravý.Dokonce jsem odpískala sraz se ZŠ.Představa tříhodinové cesty vlakem,posezení do noci,cesta zpět -příliš náročné.Vzpamatovávaly bychom se týden.A ten co přijde bude i tak náročný.Dřív bych to udělala.Strhla bych sebe i mladou za zážitek který by třeba ani za to nestál.Blbý je,že nejsem stejně spokojená.Mám pocit,že jsem se špatně rozhodla.Výčitky,že dceři nic nenabízím.Že se izoluji,rezignuji,nežiji.V takovémhle rozpoložení jsem se až v sobotu ráno rozhodla pro Dětský den s Charitou.Dlouhý 4,5 km,plný soutěží,atrakcí.Přemluvila jsem kamarádku abych zase nebyla tak sama.Byl nádherný slunečný den a já věděla,že to bude náročné.Pro mě a hlavně pro ni.Ale došly jsme.Až na konec.Když byla mladší tuhle trasu jsme zvládaly běžně.Zabíračka to byla taky,ale spíš psychicky než fyzicky.Tenkrát ji svět tolik nezajímal.Teď je to jiné.Zajímá se -lidi,stromy,skály,vodopády.Aktivně se účastní soutěžení a raduje se z výher.Jen ta výkonnost klesá.Moje i její.Potkaly jsme spoustu lidí.Známe se jen od vidění,potkáváme se na podobných akcích.Často,že se už i zdravíme.A mě to potěšilo.Ten upřímný,milý úsměv -že nás znají,že nás rádi vidí.Že to přece jen má nějaký smysl.

3 komentáře:

  1. Bezva! Mam to podobne jako Vy. Taky se casto musim nutit a pak jsem rada, ze jsem se premluvila.Cloveku to obcas udela dobre, kdyz se "vyvenci".

    A zase jedno prislovi, berte ho , prosim s nadsazkou.

    "Nemusi prset, hlavne, kdyz kape".;)

    OdpovědětVymazat
  2. Nakonec prima akce. I já jsem v poslední době raději doma a na nic nemám sílu.

    OdpovědětVymazat
  3. Tak jsem "komentář", který patřil sem, poslala pod předchozí článek, omlouvám se.

    OdpovědětVymazat