den 7 - A je po prázdninách.

Cvičně jsem dala budík na 6.Od zítřka tak budeme vstávat.Kupodivu to proběhlo v klidu,asi,že jsem ještě nechtěla,aby spěchala.Mám z toho docela vítr.A to počasí tomu dalo korunu.Celý den ve znamení nervozity a těšení.Po dvou měsících budu mít pro sebe 4 hodiny.Nemůžu se dočkat až si půjdu svým tempem,kam budu chtít.Sama,sama.I ona se těší.Na spolužáky,tety.Vždycky se těší do školy.Nikdy nefňukala,že nechce.Ale to vůbec neznamená,že si to tam neodvzteká,nebo neprodupe.Největší obavy mi dělá to počasí.Já budu vyzmrzaná,jí nebude dlouho trvat a bude marod.Chodím bytem a vzpomínám jestli máme všechno.Chystám oblečení na zítra,vydrhla jsem aktovku.Ponesu ji já,ona by se pod ní zlomila.Stejně ji necháváme ve škole,domů berem jen úkoly.Snad si brzy zase zvykneme.Už se dívá na Kouzelnou školku.Potom si zahrajeme pexeso,udělám večeři,koupání,televize a spát.A tak to bude den co den.

den 6 -Bowling.

Dnešní den začal protivným probuzením-mladá bušila do zdi.To nikdy nevěstí nic dobrého.Já byla celá otupělá,zpomalená.Ale bylo třeba vyrazit směr město.Vrátit konečně knížky do knihovny,nakoupit.Všude to samé-snaha osahávat lidi,dotýkat se jich,vynucovat si pozornost.Celý den jsem se jí snažila motivovat dnešním bowlingem,ale míjelo se to účinkem.Ke všemu na všechno nějak málo času.Sotva jsme se dovlekly z města,poobědvaly,trochu jsem poklidila a čas zase vyrazit.Sraz byl ve 3.Bylo to takové první setkání sdružení se kterým chodíme už 3 rok plavat.Těšila jsem se na dospělé lidi.Už 3 dny jsem s nikým nemluvila.Prodavačky se nepočítají.Ale bylo to náročné.To její protivné otravování se ještě vystupňovalo.Každého chytala za ruce a nemínila se pustit.Dělala kraviny a na parketách málem spadla.Hlavu mám jak pátrací balon.Docela krize.Představa,že teď to bude častěji mě moc netěší.Strašně bych si přála,aby to nedělala.V tomhle jsme prostě úplně odlišné.Já sama nemám ráda,když se mě někdo dotýká.Ale jí se dotýkám,neustále ji hladím,držím za ruku.A ona toho má pořád málo.Jak někoho vidí a když je to známý tak mě už prostě neslyší.Má i světlé dny kdy to není tak šílené.Kdy se chová naprosto způsobně.I já mám lepší dny kdy to líp snáším.Ten dnešní k nim nepatřil.

den 5 - Nedělní rituály.

Když jsem otevřela oči dcera se na mě usmála.Nebývá to pravidlem.Není a nikdy nebyla dítětem co vstává s úsměvem.Soukromě jí říkám teroristka.Celá neděle je vždycky zvláštně líná.Já v sobě mívám divný neklid.Asi se připravuji na to co mě čeká.Mladá sleduje pohádky a potom celý den staví řady s kostek přes celý byt.Neděle je ve znamení žehlení,zalévání kytek,vytírání,chystání věcí na druhý den.Procházka byla krátká.Už to voní podzimem.A den zakončíme pravidelným rituálem chystáním léků.Vždycky mi to připomíná.Těší se na prázdné obaly od léků.Olupuje z nich stříbrnou folii.Krabičky,návody,trhá na malinkaté kousíčky do připravené mističky.Nevím proč.Je to její mánie olupovat etikety z lahví,cenovky z obalů.Když jsem tohle dělala poprvé skoro jsem se rozbrečela.Po letech bez léků,po letech s jedním,najednou jsem si musela pořídit zásobník.Vyděsilo mě to.Ale člověk si zvykne.Na všechno.

den 4 -Neckyáda.

Pro dnešní den jsem si vybrala jako náplň odpoledne Neckyádu.Vždycky někde zahlédnu plakát něčeho a potom horečně přemýšlím jestli tam jít.Má to spoustu pro a ještě víc proti.Dnešní pro bylo něco nového,zaplněný čas,dlouhá procházka s cílem.Proti bylo počasí,vzdálenost a má mlhavá představa kde přesně to je.Nakonec jsme se po obědě vydaly.Cesta tam bývá vždycky lepší.Ačkoliv se to konalo v přilehlé části města,já se tam nevyznám a tak jsem chvílemi zoufale bloudila.Hledala jsem hasičskou nádrž a nikde nikdo.Jen dva koně v zahradě jsme potkaly.A to bylo vážně moc pěkný.Že to napětí ze mě opadlo.Kdyby nic ty koně zato stálo vidět.Nakonec jsem to našla.A oni ti blázni,v tom dnešním nečase opravdu skákali do vody.Mladou,ale více zaujal kolotoč-na který se už nevleze.A víc než závodící plavidla toužila po nafukovací skluzavce ve tvaru brontosaura.Kam jít sama nemůže a já nemůžu s ní.Dřív jsem tyhle věci řešila synem,který ochotně na podobných atrakcích dceru ohlídal.Jenže syn je dnes větší než já a touha dcery zůstala stejná.Po takových situacích mi bývá smutno.Že to nezvládám když je rozmrzelá.Ani soutěž pro děti to moc nezachránila.A to nás čekala ještě strašně dlouhá cesta zpátky.Šly jsme dlouho a chvílemi jsem si zase vyčítala,že jí tahám tak daleko.Ale potom vylezlo sluníčko,domov se blížil.Domů jsem došla s pocitem,že jsme prožily pěkné odpoledne.A mladá začala mluvit o vodě,o tom jak plavali a lidi volali,, Do toho!!''Do vany si vzala papírovou lodičku co vysoutěžila.Že bude taky závodit.

den 3-Umývání oken.

Sedmá ranní to je naše hodinka.Než začne škola. Nevím jak to budeme zvládat,protože rána jsou u nás čím dál víc zpomalenější.Nemůžu se probrat.Dceři trvá přesun z pokoje do koupelny věčnost.Začínám být s blížící se školou mírně nervozní.Hlavně musím hlídat i sebe,abych se nerozseděla,abych šla něco dělat,abych donutila dceru něco dělat.Nemůžeme prosedět celý den doma.Nemůžeme nic nedělat.Musíme se obě udržovat v pohybu.
A tak povzbuzena včerejší radostí dcery pomáhat,rozhodla jsem se toho využít.V plánu byla okna.Zaprášená po létě,upatlaná od jejích tlapek.Né že bych to nikdy nezkusila zapojovat ji do domácích prací.Nikdy moc nadšení neprojevovala.A já už jsem jen mírně unavená ženská a kolikrát jsem ráda,že ji donutím sesbírat své hračky.Jenže chce to změnu.Pro mě i pro ni.Něco nového.Ze začátku byla nadšená.Po pěti minutách méně.Vytrvala jsem a nepropustila ji dokud jsme to okno nedomyly.Radost z dobře vykonaného díla jsme měly obě.Tak vydržet,hlavně já.Neupadnout do letargie.Blíží se podzim.Dlouhé,zamračené dny bez slunce ty mě dostávají.Snad se letos ubráním.

den 2-Rehabilitace a kouzelná babička.

Dnešní den byl ve znamení rehabilitace.Ordinace sídlí až za městem,na velikánském kopci.MHD tam moc nejezdí.A tak rehabilitujeme obě.Já si pokaždé uprostřed toho kopce říkám,že se sebou musím něco dělat.A při pohledu na dcerku ,kterou s posledních sil táhnu za ruku naordinuji posilovací cvičení i jí.Kupodivu se tam vždycky nějak vyhrabeme.Nahoře se vydýcháme a odpočíváme v čekárně.Chodím včas.Většinou s předstihem.Velkým předstihem,protože nikdy nevím jak moc bude dcera ochotná šlapat.
Tuhle rehabilitační sestru jsme vyfasovaly,když byly dceři 2 měsíce.Je to člověk,který nadšeně chválil sebemenší pokrok.Snad cítila,že to moc potřebuji.Je to ženská,která vyslechne mé stesky i chlubení.A nejvíc si cením toho,že když je mi tak ouvej,že ani nemůžu mluvit-nechá mě mlčet.A necítím se ani trapně,ani nezdvořile.
Dcera tam kupodivu taky ráda chodí.Někdy smlouvá,ale stejně ví,že musí a odcvičí.Za odměnu dostane obrázek,pokud možno kulatý-jako volant.

Cestou domů máme pravidelnou zastávku v pekařství.Dva ořechové koláčky a když se zadaří tak i stažené závory a projíždějící mašinka.
Dneska jsme v tom pekařství potkaly starší paní.Nakupovala před námi,měla hůl.Dcera se tam ochomýtala,ustát frontu není moc pro ni.A když paní nakoupila a snažila se nákup uložit do tašky,přes tu hůl,špatnou stabilitu to moc nešlo.Tak doslova vrazila ucho té tašky dceři do ruky,s tím jestli by jí nepomohla.Dcera vychovaně držela ucho,paní si nákup uložila.Pěkně jí poděkovala a s úsměvem odcházela.Nikdo nikdy mou dceru nepožádal o pomoc.A ona měla takovou radost. Celou cestu domů opakovala,že pomáhala paní.Byla to kouzelná babička.Ukázala mi,že moje dcera umí pomáhat.

den 1- Ať už k nám nikdo nechodí.

Nějak nevím jak začít i když jsem se domnívala,že psaní bude pro mě radostí,drogou,zálibou.Asi jsem moc snila a představovala si jak to bude úžasné.Zatím mírně zápasím s technikou.Učím se,chci se to naučit.

Takže ráno docela nezvyklé.Zatím co já už pila kávu mladá dál spala.Předtím,ale do mě několikráte šťouchla-abych ji přikryla,snad abych přestala chrápat.Docílila svého-já vstala a ona mohla nerušeně pokračovat.Ale na její obhajobu musím říct,že tichá rána mám ráda.Chvíle kdy po mě ještě nic nechce,kdy mě nenutí odpovídat i když se mi nechce mluvit.Užívám si ten klid do chvíle než mě přepadne panika a jdu se přesvědčit,že opravdu jen spí.A když zvedne hlavu z polštáře začíná dlouhý maraton až do večera.Hned po
ránu se ujišťovala,že máme ještě čas-v překladu nikam nespěcháme,zůstáváme doma.Dopolednem jsme se proplácaly,střídaly se u počítače a já něco málo udělala s úklidem.Vyplnila jsem dotazník který mi dal při vyšetření pan profesor.Týkal se života pečujícího -otázky typu kolikrát v posledních 6 měsících u vás byla návštěva?Chtělo se mi chvílemi brečet,protože jsem napsala 3 krát.Nikdo k nám nechodí.Potom oběd,siesta a zase úklid.Dnes byla v plánu knihovna.V poslední době-co mám internet nějak nestíhám včas vracet a kolikrát ani číst.Svezly jsme se MHD,chodí jí to čím dál hůř.K mému překvapení knihovna pro dnešek z provozních důvodů zavřená.Tak malá procházka asi na hodinku a půl.

Po večeři,ale někdo zazvonil.Cizí chlap,hledající mého bývalého se kterým jsem 10 let rozvedená a kterého jsem 3 roky neviděla.Že mu kdysi prodal auto a teď ho honí kvůli neplacení,protože ex to samozřejmě nepřepsal na sebe.Tak že jsem vyděšená co z toho zase bude.Už vidím v hrůzných představách jak mě maník otravuje.A rozhodně nebudu už vzlykat,že k nám nikdo nechodí.Pane bože jen ať už k nám nikdo nechodí!!!!