den 2-Rehabilitace a kouzelná babička.

Dnešní den byl ve znamení rehabilitace.Ordinace sídlí až za městem,na velikánském kopci.MHD tam moc nejezdí.A tak rehabilitujeme obě.Já si pokaždé uprostřed toho kopce říkám,že se sebou musím něco dělat.A při pohledu na dcerku ,kterou s posledních sil táhnu za ruku naordinuji posilovací cvičení i jí.Kupodivu se tam vždycky nějak vyhrabeme.Nahoře se vydýcháme a odpočíváme v čekárně.Chodím včas.Většinou s předstihem.Velkým předstihem,protože nikdy nevím jak moc bude dcera ochotná šlapat.
Tuhle rehabilitační sestru jsme vyfasovaly,když byly dceři 2 měsíce.Je to člověk,který nadšeně chválil sebemenší pokrok.Snad cítila,že to moc potřebuji.Je to ženská,která vyslechne mé stesky i chlubení.A nejvíc si cením toho,že když je mi tak ouvej,že ani nemůžu mluvit-nechá mě mlčet.A necítím se ani trapně,ani nezdvořile.
Dcera tam kupodivu taky ráda chodí.Někdy smlouvá,ale stejně ví,že musí a odcvičí.Za odměnu dostane obrázek,pokud možno kulatý-jako volant.

Cestou domů máme pravidelnou zastávku v pekařství.Dva ořechové koláčky a když se zadaří tak i stažené závory a projíždějící mašinka.
Dneska jsme v tom pekařství potkaly starší paní.Nakupovala před námi,měla hůl.Dcera se tam ochomýtala,ustát frontu není moc pro ni.A když paní nakoupila a snažila se nákup uložit do tašky,přes tu hůl,špatnou stabilitu to moc nešlo.Tak doslova vrazila ucho té tašky dceři do ruky,s tím jestli by jí nepomohla.Dcera vychovaně držela ucho,paní si nákup uložila.Pěkně jí poděkovala a s úsměvem odcházela.Nikdo nikdy mou dceru nepožádal o pomoc.A ona měla takovou radost. Celou cestu domů opakovala,že pomáhala paní.Byla to kouzelná babička.Ukázala mi,že moje dcera umí pomáhat.