den 1- Ať už k nám nikdo nechodí.

Nějak nevím jak začít i když jsem se domnívala,že psaní bude pro mě radostí,drogou,zálibou.Asi jsem moc snila a představovala si jak to bude úžasné.Zatím mírně zápasím s technikou.Učím se,chci se to naučit.

Takže ráno docela nezvyklé.Zatím co já už pila kávu mladá dál spala.Předtím,ale do mě několikráte šťouchla-abych ji přikryla,snad abych přestala chrápat.Docílila svého-já vstala a ona mohla nerušeně pokračovat.Ale na její obhajobu musím říct,že tichá rána mám ráda.Chvíle kdy po mě ještě nic nechce,kdy mě nenutí odpovídat i když se mi nechce mluvit.Užívám si ten klid do chvíle než mě přepadne panika a jdu se přesvědčit,že opravdu jen spí.A když zvedne hlavu z polštáře začíná dlouhý maraton až do večera.Hned po
ránu se ujišťovala,že máme ještě čas-v překladu nikam nespěcháme,zůstáváme doma.Dopolednem jsme se proplácaly,střídaly se u počítače a já něco málo udělala s úklidem.Vyplnila jsem dotazník který mi dal při vyšetření pan profesor.Týkal se života pečujícího -otázky typu kolikrát v posledních 6 měsících u vás byla návštěva?Chtělo se mi chvílemi brečet,protože jsem napsala 3 krát.Nikdo k nám nechodí.Potom oběd,siesta a zase úklid.Dnes byla v plánu knihovna.V poslední době-co mám internet nějak nestíhám včas vracet a kolikrát ani číst.Svezly jsme se MHD,chodí jí to čím dál hůř.K mému překvapení knihovna pro dnešek z provozních důvodů zavřená.Tak malá procházka asi na hodinku a půl.

Po večeři,ale někdo zazvonil.Cizí chlap,hledající mého bývalého se kterým jsem 10 let rozvedená a kterého jsem 3 roky neviděla.Že mu kdysi prodal auto a teď ho honí kvůli neplacení,protože ex to samozřejmě nepřepsal na sebe.Tak že jsem vyděšená co z toho zase bude.Už vidím v hrůzných představách jak mě maník otravuje.A rozhodně nebudu už vzlykat,že k nám nikdo nechodí.Pane bože jen ať už k nám nikdo nechodí!!!!