Celý to bylo od rána divný.Nechtělo se mi,ani mladé se nechtělo.Pořád jsem musela popohánět a potom si začla vytahovat míčky.Autobus přijel narvanej,druhej v nedohlednu.Tak jsme raději nastoupily.Seděla jen ona,naštěstí mladíka neosahávala,ale mě to stání dalo zabrat.Dnes měly jít do pizzerie na oběd.Pro mě to znamenalo jít pro ni až ve 12 a né si od 11 číst v šatně.Obešla jsem město.Očima vybírám co bych si mohla vzít na tu promoci a na nic nemám peníze.Na lavičce jsem to moc dlouho nevydržela.V cukrárně taky přeplněno a to nebyl trh.Číst se tam nedalo.Jen vlak jel jak měl,takže jsme byly včas doma.Já oběd a Chirurgové,mladá počítač a Hravé učení.Brzy jsem musela zase začít spěchat,protože plavání se posunulo na dřív.V tom největším fofru,kdy jsem mladou konečně donutila se oblékat a přitom balila věci mi zazvonil telefon.Málo kdy mi zvoní.Byla to máma,aby mi připomněla,že neteř má svátek a já ji zapomněla poslat pohled.Asi to nemyslela tak zle jak se mě to dotklo.Ale tohle období mám na rodinu spíš zlost.Že musím pracně zařizovat hlídání a třepat se,aby neonemocněla,abych mohla jet na promoci.Já vím,že jsou daleko,že je to všechno složitější.Někdy mě to chytne.Lítost,že jsem na všechno tak strašně sama a že už nemám sílu.Plavání dobrý.Pršelo a obě jsme už unavené.Trochu vkládám naději do zítřka.Jdeme na rehabilitaci.Můžem si dovolit trochu dýl spát a já to tady dám trochu do kupy.Dnes je to tu jak po boji a mě je to upřímně jedno.
Žádné komentáře:
Okomentovat