den 119 - Louskáček v Národním divadle.

Ráno pro nás začalo později.Musely jsme se pořádně vyspat abychom byly krásné a odpočaté.Dopoledne mi zabralo vybírání vhodného společenského oblečení.Do Národního divadla jedu poprvé a obávám se,že naposledy.A balet je taky premiéra.Jen lehký oběd,protože nervozita u mě už vrcholila.Odjezd byl už včera posunut na dřív,kvůli počasí a stavu silnic.Odjížděly jsme v půl 1 a byly jsme třetí zastávkou ve  sběru účastníků.Cesta byla dlouhá.Musela jsem zpívat,číst.Do Prahy jsme dorazily až ve 3.Divadlo začínalo o půl 4 a autobusák neznalý města  vjel do špatné ulice.Tak následoval rychlý výstup a úprk směr divadlo.My s dětmi hůře chodícími jsme se svezli tramvají.Pro mámy a táty vozíčkářů to byly závody.To bylo vzrůšo!A potom jsme se ocitli před divadlem,kde už bylo moře lidí.Při pohledu na dospělé mentálně postižené a jejich stařičké rodiče mi docela hezky.Vypadali spokojeně,šťastní.Najednou ten pohled vpřed nebyl tak děsivý.Seděli jsme na galerii.A bylo to kouzelné,nádherné,strhující,okouzlující,napínavé,zábavné.Při prvním dějství se asi 4 krát změnila scéna-což se mladé moc líbilo.Taky ji fascinovala postel lakomce která se vznášela nad jevištěm.Ke konci už byla trošku nervozní,ale přestávka přišla včas.Tak jsme si tu nádhernou stavbu prohlédly a šly se znovu usadit.Druhé dějství se zase moc líbilo mě-nádherná baletní čísla,kostýmy,nádherní lidé a roztomilé malé slečny.Ke konci se hodně tleskalo a mě se chtělo až brečet jak to bylo strhující.Při odchodu každé dítě obdrželo balíček.Někdo dostal knížku,někdo pejska,my panenku.Podobá se neteři tak ji mladá hned pojmenovala a statečně si ji nesla k autobusu.Zpáteční cesta už byla rychlejší a taky tišší.Už jsem nemusela zpívat,stačilo se koukat z okna na rozsvícená města a obydlí.Domů jsme dorazily po 8.Docela zničené z jízdy autobusem.Nemohla jsem vůbec zabrat.Tolik se mi chtělo tančit!Viděla jsem sama sebe jako malou holku jak chodím po zahradě po špičkách.A sním o tom,že budu baletkou.