den 196 -8.3.úterý -Byl to boj!

Když jsem ráno mladou asi popáté volala do koupelny a ona se nepřesunovala,bylo jasné,že dnes to nebudu mít zadarmo.Místo čištění zubů se usadila na skaebort a hrála si na auto.Do školy si rozhodla vzít míček.Protože jsem jí to nedovolila schody scházela demonstrativně neuvěřitelně pomalinku.Na zastávce už to začalo gradovat-natahování ruky-jako,že bude sahat na lidi,dupání.Ke všemu naplněný autobus.Tak že moc lidí kolem a mladá co máchá rukama,pouští první slzy.Prohrála jsem to na celé čáře,ničím jsem to nedokázala zastavit,zklidnit.Z autobusu jsem vylezla vzteklá,zoufalá a rozklepaná.I cesta do školy se nesla v tomhle duchu.Jen mezi dveřmi jsem jim oznámila stav své dcery a prchala co nejdál.Snažila jsem se uklidnit,ale moc to nešlo.Nepomohla mi ani čokoláda.Vidina cesty domů k pláči.Z dálky jsem je viděla na vycházce a podle toho jak šla bylo jasné,že ji to nepustilo.A taky že ne.Kousek cesty k nádraží byla celkem v normálu.A potom to zase bez zjevné příčiny začalo a zase se to jen stupňovalo.Tohle byla snad nejdelší jízda mého života.Doma jí bylo kupodivu jasné,že k počítači se nedostane.Ne,že by to nezkoušela s tím,že bude doma hodná.Já se pustila do dalšího úklidu.Drhla jsem vanu s takovou razancí,že jsem se uklidnila.A byla schopná si s ní hrát.Vytáhly jsme kuželky a učila se mířit.Jsem nesmírně unavená ani nevím jestli z té spousty práce co jsem udělala nebo z psychického vypětí.Hold podcenila jsem přípravu.Nechala se ukolébat hladkým průběhem cestování.A neměla jsem sebou žádná lákadla ve formě knížek,volantů nebo autíčka.Hned to všechno nahážu do batohu.Zítra už neprohraji!!

Když jsem myla nádobí po večeři SAMA přišla,že chce utírat.A tak jsme utíraly společně nádobí .Může mi někdo vysvětlit co se děje v hlavě mé dcery?Já na to asi nikdy nepřijdu.