Z postele se nechtělo.Mírně se nám ochladilo a já zase celý den řešila jak tedy odpoledne bude.Mladou jsem vedla ke kinu.A protože se nás tam sešlo více maminek byla jako utržená z řetězu a zase každého chytala.A já trpěla,protože i mamince s postiženým dítětem může vadit jiné postižené dítě,protože to její tohle nedělá.Někdy si přeji, ale docela potichoučku aby i to moje bylo méně hlučné,bojácné,nezajímající se tolik o okolí.Ale opravdu jen potichoučku a jen chviličku.Protože jsem to párkrát zažila a byl to vždycky průser.Moje dítě takové prostě není,ale po mě to nemá.Dítě předáno a já se vracela domů.Tady jsem plánovaně zalehla a usnula.Probudila se na budíka,nasytila se a jela zpátky pro dítě.Jevilo se spokojené,ale kino se jí vůbec nelíbilo a všem to dala najevo.Ke všemu má novou modřinu na lokti,kolenu.Ale odpočinek mi pomohl se nad to povznést.Zase jsme si zašly pro svačinu do obchodu,snědly si ji u rybníka a prošly se.Počasí si s námi hrálo,ale nakonec se rozhodlo opět pro slunečno.Mladá byla velmi zklamaná,že dnes tu nemá kámošku s míčem.Tak vzala zavděk jejím bráchou a společně si dali závody v běhu a jízdě.I dnešní účast byla hojná.Mladá se trochu flákala a svůj dosavadní rekord nepřekonala.Nakonec jsme házeli i dospělí,ale nějak mi uniklo kolik mi to dalo.A jako odměnu za snahu bylo mladé dopřáno odvézt se domů červeným autem.Navečeřet,umýt a do pelechu.
tak zase bude mít příště svůj den...ono každé má něco do sebe,ale ty tiché děti to mají asi složitější.
OdpovědětVymazat