den 48 - Něco je špatně.

Ráno jsem se nemohla probudit a mladá na tom byla podobně.Ke všemu jsem zase cítila to podráždění v sobě.A když jsem vyšla z koupelny a uviděla ji sedět v křesle jak si okusuje jazyk a tupě zírá bylo mi jasné,že máme problém.Bereme léky na epilepsii,když byla malá tyhle stavy mívala.Ale už pár let se to neobjevilo.Za chviličku to odeznělo a ona dál pokračovala v oblékání.Je podzim,moje dcera dospívá a já slyším slova neuroložky,že se to může zhoršit.Tenkrát,ale byla malá a já ji unesla v náručí,ale co budu dělat teď když se mi začne kácet na ulici?Těšila se do divadla a na to jak budeme čekat u divadla na děti.Já se netěšila,protože mi byla šílená zima a protože jsem věděla co bude.A bylo.Spousta natěšených dětiček mířících do divadla si nás prohlédlo,pár se několikrát otočilo,další si ukázali prstíčkem a dokonce se i zasmáli a vypustili pár pro mě milých poznámek.Má ranní dávka ponížení mi vystačí na celý týden kdy se budu cítit mizerně a kdy budu potlačovat chuť mlátit dětičky hlava nehlava.Jsem hnusná já vím,ale už mě nebaví být chápavá,tolerantní a nad věcí.Né dnes když mám strach o své dítě,nevím co bude a jestli jsem schopná to zvládnout.Den utekl rychle,bohužel ani společnost mi nedala zapomenout.V divadle zlobila jen chvilku a potom ve škole dobré.Cesta domů taky.Vezla jsem si tašku oblečení od kamarádky a těšila se jak to mladé vyzkouším a jak bude mít krásné oblečení.Legrace je ,že jsou to věci po 20 leté slečně-tak je hubená,že to dcera obleče.Já můžu jen tiše závidět.Doma jsem ji trochu ostříhala-už ji to lezlo do očí.A potom jsem z ní udělala modelku-převlékala jsem ji a fotila.Moc se jí to nelíbilo a moc se mi to nepovedlo.Spolupracovala jen proto,že jsem jí k tomu pouštěla muziku.Modelka z ní nebude a ze mě fotograf.Ale pěkně jsme si pohrály a já se uklidnila.Tak snad zítra bude líp.

den 47 - 10.10.2010

Magické datum a hned od rána se děly divné věci.Né,že neznámé,ale už to tu dlouho nebylo a já ráda zapoměla.Budíček o půl 6 a dost protivně-bušila do zdi.Zřejmě vyspaná a naštvaná,že maminka není k vzbuzení.Zanechala jsem ji macešsky svému osudu a za zvuku nekonečné písně-cosi o veliké hromadě jsem se propadla zpátky.Druhé setkání už bylo příjemnější.Po protivné holce ani stopy.Jako pilná hospodyňka jsem se dala po snídani do žehlení,následně vaření.O půl 11 přestala jít elektřina.Mladá to vždycky nelibě nese-má pocit,že s tím něco udělám.Nehraje jí rádio,což je průšvih-hudební kulisu potřebuje ke všemu.A protože to trvalo docela dlouho to ticho tak začala reagovat po svém.Posbírala všechny své hudební hračky a pořád dokola,nejlépe tři naráz pouštěla.Docela šílené.Tak jsem ji odvolala a pustily jsme se do domácího úkolu.Dnes to byla matematika-sčítání a odčítání do 20.Pomocí počítadla k tomu nějak dojdeme.Oběd byl pozdní protože nás zprovoznily až po poledni.Myslím,že Čez hodně lidem rozhodil neděli a sváteční oběd.Po obědě úklid a šlo se ven.Cesta mířila opět do obchodu-mám pocit,že jenom nakupuju a to jsme tu dvě.Aby to bylo trošku jiné vzaly jsme to přes hřiště.Je nové,spousta věcí není pro nás-většina,ale mladá to má ráda.Já méně.Po dlouhých letech strávených na pískovišti mám alergii na dětská hřiště a asi hlavně děti na něm.Nákup proběhl dobře.Chodíme do Kauflandu.Mají tam zverimex.Za dobré chování se chodíme dívat na králíky.Teď jim tam přibyl papoušek a on skutečně mluví.Taky tam rozšířili pekárnu a udělali občerstvení.Dlouho jsem jí slibovala,že si tam půjdeme sednout.Tak dnes jsem to splnila.Jsem prostě hodná maminka.

den 46-Opravdu krásný podzimní den.

Zadařilo se a já mohla vstávat až o půl 9.Za okny slunce a já celá netrpělivá abychom už šly ven.Jsme tu zase samotinké tak moc práce nebylo a dopoledne uteklo rychle a ve vzájemném souznění.Bylo 14 hodin když jsme opuštěny byt.Vybavena foťákem jsme zamířily na Královskou procházku.Když jsem tam byla naposledy ještě jsem si jen představovala jak budu fotit.Slunce jsem do sebe hltala celým tělem.A je mi hezky.Příjemně unavená,prosluněná.A i mladá to zvládla v pohodě.Snad ji to posílí jako mě a chvilku nám bude fajn.

den 45 - Hurá pátek.

Poslední vstávání tohoto týdne.Docela nám to odsejpá.V autobuse se k nám až moc hlásila ta naše paní.Dokonce si sedla za nás což neměla dělat.Mladá se pořád otáčela,dirigovala paní jak jí má hladit,jak řídit.Kdyby si tam nesedla byl by klid.Ach jo,ach jo.Nesnáším to,nic s tím neudělám,není mi to příjemné a paní to ke všemu asi myslí dobře.Odevzdala jsem ji ve škole.Celou cestu jsem ji připravovala na to,že muzika asi nebude,protože bude svítit sluníčko.A že nebude zlobit,že procházka je príma a muziku si uděláme doma.Tak snad to klapne.Dnes jsem byla sama a vůbec mi to nevadilo.Uteklo mi to rychle a na sluníčku bylo moc příjemně.Mladá ustála,že muzika nebyla a smířila se s procházkou.Cesta domů dobrá.Nikdo nebyl osaháván.Učila se zpaměti co ještě půjdeme koupit .Doma si trošku odpočinout a dokud to ještě slunce nevzdalo vyrazily jsme dokoupit zbytek.Pamatovala si všechno.Nevím proč si píšu papírek když mám mladou.Pračka pere,mladá poctivě vymalovává fixy nekonečnými klubíčky do reklamních letáků.Je pátek.Snad si trošku přispíme.

den 44 -Slunce v duši i na obloze.

Dnes jsme měly rehabilitaci,tak odpadlo vstávání.Obě jsme si přispaly a hned byl pohled na svět veselejší.Já sebrala odvahu a opět volala panu profesorovi kvůli výsledkům.Měla jsem štěstí,nejenže jsem se dovolala,ale konečně se domluvila co tedy dál.Výsledky celkem uspokojivé,jen máme změnu v lécích.Nejdřív se ale musí přichystat a já si potom pro ně dojedu.Tak můžu být 3 měsíce v klidu.Vyrazily jsme na naši pouť za cvičením.Sice ještě nesvítilo sluníčko,ale bylo mi nějak hezky.Koukala jsem na ni jinýma očima a zdálo se mi ,že se pohybově trochu srovnala,že snad i líp chodí.A i ten kopec nám nedal tolik zabrat.Na cvičení byla vzorná a nesla si domů pexeso,letadla a koně v srdíčku.Po cestě zastávka v pekařství a domů.Pomalu začínalo vykukovat slunce.Daly jsme oběd,úklid.Na plánu byl nákup na víkend.Dcera trvala na tom,že si vezme větrník.Protože venku hezky fouká a on se bude točit.Celou cestu si zpívala,že se větrník točí.Při zpáteční cestě jsem si už připadala jak had co ho uspávají píšťalou.Ale bylo krásně,přesně tohle jsme potřebovaly.Doma svačina a úkol.Psala b a šlo jí to jedna báseň.Ty fixy co na mě v obchodě vydyndala si zasloužila.

den 43 - A zase plaveme.

Ráno bylo krušné.Pro mě i pro ni.Dokonce mi řekla,že nikam nepůjdeme.Ona která se do školy den co den těší.Ale byla hodná.Jen nějak nevěděla co se sebou-jestli v autobuse jako řídit,číst si,válet se po mě.A jako naschvál mám dnes den kdy mi to není příjemné,mám nějak co dělat sama se sebou.Jen co jsem vystoupila z autobusu telefon,že jsem zapomněla dojít podruhé na sociálku a podepsat nějaké papíry.Takže jsem ji odvedla do školy a sedla na autobus a jela zpátky.Vyřízené to bylo za chvilinku,ale mě se zase honily hlavou myšlenky co ještě jsem zazdila.Je toho dost těch restů co je strkám před sebou ačkoliv vím,že nikdo to za mě nevezme.Už jsme třetí den neviděly slunce a začíná to být znát.Ve škole byla celkem hodná.Učitelka říkala,že všechny děti jsou unavené a zpomalené.Cesta taky dobrá.Dnes mi ani nebyla zima,jak jsem se hnala na ten úřad a potom zpátky na autobus a do školy.Asi začnu běhat.Den mi trochu rozjasnilo zjištění,že máma která se včera podrobila gynekologické operaci je v pořádku.Už se vzpamatovává z narkózy-bylo jí dost špatně.Tak snad to bude všechno už jen lepší.Je toho v rodině poslední dobou až moc.A na závěr středy plavání.Vážně jsem koukala jak se snažila a nechápala jsem,že na to má vůbec sílu.Já jsem akorát zralá do postele.

den 42 - Obavy.

Vstávalo se kupodivu docela dobře.Obě jsme to zvládaly.Pořádně jsem ji navlíkla,protože mě docela překvapil ten včerejší vítr.A dnes jede na koně,tak jsem přidala i punčocháče,aby měla co pod tepláky.Dopoledne jsem opět nebyla sama.Tak pokračovalo nekonečné povídání a tím se rozvířily mé obavy.Pořád se všude o tom mluví,co bude po novém roce jinak,jak nebudou dávky které pobírám,jak chtějí zrušit to či ono.Zakázala jsem si na to myslet.Jen mě to strašně děsí a znervoznuje.A nic s tím nenadělám.Vím,že to budeme muset zase nějak zvládnout,zatím nevím jak.Ušetřit už není na čem.Připadám si k ničemu,že nedokážu zajistit své děti a seznam proč to nejde mi nepomáhá.Někdy mě z toho všeho přepadne taková hrůza,že je to k nevydýchání.Mladá si koně užila,zlobila jen malounko.Cesta domů taky dobrá.Za odměnu jsme vyšlapaly na lávku,kam normálně nechodíme a já udělala tuhle železniční fotky.Dcera už je skoro modelka.Na požádání pózuje a někdy sama volá ať ji vyfotím.Potom mi sedí za zády u počítače a nadšením hlásí co na které fotce právě dělala.Dnes je mi zase zima a ke všemu ty obavy.Je na čase na ně přestat myslet a jít něco dělat.