52 -týden třetí -22.9 -23.9.2012

Vstávalo se brzo.Druhé kolo začínalo v 9.Odevzdala jsem mladou a šla se usadit mezi ostatní.Probíralo se toho spoustu,zajímavé ,ale nic co bych dokázala použít na nás.Ke všemu jsem se úplnou náhodou dozvěděla,že nahoře byl problém.Moje dcera se prý porvala s jinou slečnou.Mě nikdo nic neřekl.Asi se nestalo nic závažného,ale od té chvíle jsem se nezbavila pocitu,že moje dítě je ten rušivý element.Vyžadující neustálou,otravnou pozornost,zatímco ostatní ukázněně sedí a věnují se organizované zábavě.K tomu se přidala frustrace z toho,že jako matka stojím opravdu za prd.Většina těch maminek nejenže chodí do zaměstnání,ale jejich děti znají hodiny,umí z mobilem a hned pochopily,že ta moje je jinde.Poslední dvě hodiny jsem protrpěla .Byla jsem unavená,mladá na kterou jsem se odvážila jít podívat jen dvakrát taky jevila známky nespokojenosti.Byla jsem ze všeho zmatená,podrážděná a mé sebevědomí neexistovalo.Jen ty klíče od synova bytu mě trochu uklidňovaly.Nemusím nikde nervozně vyčkávat.Když se mě potom mladí ptali jaké to bylo málem jsem se rozbrečela.Nepomohlo mi to.Asi jsem hloupá a nedokázala jsem si z toho vytáhnout nic pro sebe.Všichni kolem odcházeli spokojení.A úplně mě rozhodilo ujištění mého pocitu, že kromě mě nikdo mladou nemá rád.Že i speciálně vyškolení asistenti s praxí jsou z ní unavení a otrávení.Dostalo se mi poznání,že neumím komunikovat ani se sebou,s dcerou natož okolím.
Naštěstí noc byla milosrdná a ráno růžovější.Dopoledne nás vzali na procházku po okolí.Okoukli jsme Břevnovský klášter a okolní zahrady.Prolezli hřiště.Po obědě následoval odjezd.Mladá ještě v chodbě bytu stihla udělat do zdi díru -takže bylo mírně dusno.Cesta přes Prahu a rychlíkem domů dobrá.Očistec mě teprve čekal.Když je toho moc ,vždycky se něco přidá.Poslední kousek cesty.10 minut lokálkou.Mladá se rozhodla,že sklopí sedačku vedle sebe.Jenže vedle seděla malinkatá holčička.A já viděla ty její prstíčky a předvídala co by se mohlo stát kdyby to mladá udělala.Snažila jsem se jí to rozmluvit.Ale nějak s ní nebyla řeč.Jako kolovrat jsem opakovala,,Nedělej to".Nevědomky jsem použila všechny možnosti které padly na semináři.Vysvětlování,domlouvání,odvádění pozornosti,vyhrožování.Nic-gradovalo to.Jo to se stává.Je to nemilé,vyčerpávající,ale vždycky to přežijeme.Jenže jsme měly publikum.Dvě slečny -14-15,možná i míň.Náramně se bavily.Ani se nesnažily to skrývat.Ta drzejší si ještě stoupla a čuměla na nás skrz sluneční brýle jak si s tím poradím.Neporadila jsem si.Sedadlo nesklopila,holčičce prsty neskřípla -jen se naprosto rozhodila a já se klepala jak ratlík.Dokonce průvodčí už se na to nemohla dívat a šla je šeptem napomenout.Tak moc to bylo ponižující.Samozřejmě vystupovaly stejně.Čekal na ně nějaký mladík a ony -podlamující se smíchem v kolenou mu to měly potřebu všechno povyprávět.Šly jsme přímo za nimi.Styděla jsem se já.Že žiju,že rodím,že nezvládám situaci.Dojít domů -neublížit mladé,neutéct,nebrečet-to byl výkon.Doma nešla na počítač-za trest.Ani se o to nepokoušela.Mě už ale nepomohla ani horká koupel,svíčky,pleťová maska a kus čokolády.Z tohoto víkendu se budu vzpamatovávat dlouho.Nevím kde se stala chyba.Mé přílišné očekávání,přecenění svých schopností něco chápat,nebo jen souhra okolností,špatné postavení hvězd?