52-týden třetí -21.9. 2012

Je tu pátek.Den ke kterému se moje mysl obrací už pár týdnů.Zcela náhodně jsem na netu najela na jedny stránky .A byla tam nabídka na víkendový pobyt pro rodiče pečující o své dospělé děti.Na téma komunikace se sebou,s osobou o kterou pečuji,okolím.Okamžitě jsem se nadchla a začala jednat.Vnutila jsem se mladým na přespání.Mělo to probíhat v pátek a sobotu.A já od nich dostala i kousek neděle.K dispozici asistenti -tak-že se toho mohla účastnit i mladá.Byla jsem nervozní .Ze všeho.Jestli jsem schopná to místo vůbec najít,jestli to bude pro mě přínosné,jestli mě mladej někde nezapomene,jestli u nich usnu,jestli to na mladou nebude moc a koneckonců i na mě.Dopoledne poslední horečné přípravy.Balení,stihnout oběd,uklidit.Přesvědčit se že je zamčeno a vyrazit.Cesta byla dobrá.Ozvláštněná spoustou mládežníků vracejících se domů.Jeden se v lokálce přitahoval za madlo na držení jako v posilovně.A dal si při tom machrování pěknou ránu o strop do hlavy.Mladá a celý vagon se smál až do výstupu.V Praze dle plánku a řádné přípravě u internetu jsme se vydaly hledat místo určení.Kupodivu to šlo snadno.A já více jak hodinu a půl před zahájením stála před budovou.Tak jsme se poptaly kolemjdoucí maminky na nejbližší park a šly si odpočinout.Nasměrovala nás do Grébovky.A mě to úplně dostalo.Protože jsem kdysi mladýmu čítávala knížku o hodném Fridolínovi a zlé Joze.Ten v parku Grébovka,u potoka Botiče na ni narazil a ona ho chtěla zavřít do sudu kde žila
Před čtvrtou jsme se vrátily na místo.Už se scházely maminky a jedna sestra.Děti byly o patro výš s asistentkami.Vlastně moc nedokážu popsat co se dělo.Dlouho jsem byla tak strašně sešněrovaná  a když jsem měla,nebo mohla mluvit nedokázala jsem tu křeč odstranit.Ke všemu mě zcela ovládal pocit,že vůbec nechápu o čem je řeč.Potom následovala společná večeře v restauraci.Za mě probíhala dobře.Ale nemohla jsem si nevšimnout,že moje dcera se ze všech těch ,,dětí" chová jediná jako dítě.To mě docela rozhodilo.
Následovala cesta nočním metrem.Na chvilku jsem začala propadat panice když mladej nestál na místě srazu.Já se opravdu bála.Ale nenechal nás tam.A za chvíly nás dovedl do jejich nového bydliště.Malé,útulé,jejich.Přidělil nám postel a odjel do noci vyzvednout přítelkyni k vlaku.Byla jsem strašně unavená a mladá taky.Snad právě proto nešlo hned usnout.A když ona usnula a já mohla- řešila jsem kočku.Sama si otevřela dveře bytu a zdrhla na chodbu.Ke mě samozřejmě odmítala jít.A já tam stála na prahu v noční košili,v cizím domě,bytě a bála se udělat krok z bytu.Neměla jsem klíče -mladá sama,co když se mi dveře zabouchnou?Strašně jsem chtěla nad kočkou mávnout rukou a jít spát.Ale představa,že mladé po návratu nebude vítat jejich mazel byla děsivá.Nakonec jsem se zoufalá ten krok rozhodla udělat.Asi už byla vyděšená víc jak já tak se chytit nechala a ani mě nedrápla.Což činí běžně a zcela bezdůvodně.Jenže tím to neskončilo.Z bytu  už neměla šanci podruhé zdrhnout,ale nepřestávala to zkoušet.Další hodinu opakovaně skákala na kliky a pokoušela se dostat ven.Usnula jsem až k ránu.Mladí i kočka dávno spali.A mě bylo zima,v cizí posteli jsem nemohla najít tu správnou polohu a měsíc svítil jak blázen.