Tuším,že to začalo po Novém roce.Když jsem zdárně došplhala na vrchol hory.Mladá byla uznána jako trvale invalidní s nárokem na důchod,já byla uznána jako její opatrovník.Mohla jsem si oddychnout.
Jenže ve škole to nešlo.S novým školním rokem.Nová učitelka,nová asistentka,přeházené děti ve třídách.Těžce jsme si zvykaly.Já si nezvykla vůbec.Nová paní učitelka -ač jsem se strašně snažila najít si k ní cestu mě těžce zklamala.A ani paní asistentka -ačkoliv se opravdově snažila to prostě nezvládala.A tak mé dítě co chodilo se školou do kin i divadel zůstávalo jako jediné ve třídě.Bylo vyváděno ze školních akcí.Nejelo na výlet.Protože se neumí chovat.Z oběda chodila pravidelně uřvaná.Já řvala v šatně.Vygradovalo to koncem školního roku.Byla jsem učitelkou požádána abych ji ve čtvrtek nevodila.Že je po středečním plavání unavená,nemožná,nemá to žádný smysl.Vyrazilo mi to dech a nezmohla jsem se na odpor.Vůbec jsem si neuvědomila,že se dobrovolně připravuji o den kdy mám společnost druhé maminky.Naše pondělky a čtvrtky.Ke všemu jsem nemohla uvěřit,že po 4 letech pravidelného plavání je tak moc unavená.Naprosto jsem zpanikařila a místo školy jsem mladou tahala po doktorech.Abych se dozvěděla,že je dobrá.Dokonce hodnoty krve normálně divné a nestandartní se blížily normálu.Když jsme se vrátily do školy byla cítit podivná změna.Všichni -až na ty naše učitelky- nás nadšeně vítaly.A přišla za mnou ředitelka.Seděla jsem v šatně a čekala co zase bude.Stála na naší straně.Neexistuje abych ji nevodila do školy pokud to sama neuznám za vhodné.Všechny tyhle děti bývají unavené,více či méně.Dospávají,jsou mrzuté.Potěšilo mě to.Zpráva,že paní učitelka příští rok nebude to taky vylepšila.Ale tu kytičku na konci roku jsem nevybírala ráda.Nějak se mi tam přestalo chtít jezdit.A to tu školu mám ráda.Těšívala jsem se na pokecy o všem v šatně když vodily děti z procházek.Znám jejich děti,osudy a oni znají nás.Když tam mladá nastupovala do přípravky byla naprosto nepříspusobivý uřvaný dítě.Ještě dnes se povídá,že jí bylo slyšet po celé škole když měla svůj den.Teď si chodí ztěžovat jen jedna slečna z dílen,že zase dupala -dílna je pod třídou.Ale všichni kdo ji tenkrát poznali vědí,že je úplně někde jinde.A já zase vím,že ta naše stará(mladá) učitelka a asistentka to sní uměly.A z oběda chodila s úsměvem.
Nejhorší ale pro mě bylo,že se nám začal ozývat ,,tatínek".Naposledy jsme ho viděli před 3 roky.Mladá mu říkala pane a mě nešlo z pusy říct jí,že je to její táta.Padlo jí 18,syn se blížil ke konci studia.Po 11 letech od rozvodu mi tu brečel na rameni jak je na tom bídně,jak mu celý svět háže klacky pod nohy.Najednou byl samá sms s a telefonát.Od návrhu jestli to teda nedáme zase dohromady až po tragické oznámení,že je v nemocnici -zradilo ho srdce.Dokonce i ex tchýně začala volat a zajímat se jak se nám daří.Nepobírala jsem ten nenadálý zájem .Nevěštilo to nic dobrého.Snad,že měl pocit že mu skončily povinnosti s placením výživného.A tím pádem na něj nemůžu.Nemusí se držet zpátky.Snad,že se neumí srovnat s tím,že jsme bez něho hlady nechcípli jak nám prorokoval.Že se nám na rozdíl od něj daří líp než s ním.Že se mnou syn pořád ještě mluví a dcera mi říká mámo.Ne paní.
Po půl roce už jsou to jen obviňující,urážející , vydírající,vyhrožující zprávy.Snažím se je ignorovat.Nepomáhá to.Špatně se mi spí.Sejdeme se u soudu.Šest let neplatil na děti.Neexistovaly jejich narozeniny,svátky,vánoce.A jako tenkrát se strašně divil když jsem podala žádost o rozvod- diví se zase.A kope kolem sebe.
Snažím se to nějak ustát.Věřit,že příští školní rok bude lepší.Snažím se nezbláznit strachem a neztratit víru sama v sebe.Musím.Dala jsem se na vojnu a musím bojovat.Až do konce.
Za ty krásné,poklidné dny s oběma dětmi mi to stojí.
