Únorové depresi jsem vyhlásila v tomhle měsíci válku.Začalo to nenápadným inzerátem jedné organizace hledající terénní asistenty.Pro mě úplné novum -zaslat životopis,zplodit motivační dopis na určené téma.A čekat co se stane.Nálady se střídají ve vlnách -nadšení,odhodlání,pochybnosti o sobě,vhodnosti zvolené práce.A mezi tím je třeba žít.
A tak jsme vzaly slunce na milost i to jaro co přišlo na mě moc brzy.Konečně sundat vločky z oken.První víkend několik hodin venku.Obhlédnout zahrady po zimě,prošlápnout nové boty.A protože mě to vyloženě nakoplo- hned v neděli absolvujeme dětské divadelní představení našeho oblíbeného divadélka Kůzle O zatoulaném psaníčku.Hezký to bylo a mladá byla za slečnu.
Přetrpět školní týden před prázdninami byl výkon.Radost udělalo objednané CD s muzikálem Kapka medu pro Verunku.V květnu pojedeme.A já měla hrůzu,že 2 a půl hodiny nedá.Teď už se tolik nebojím.Zná písně,líbí se jí.To pude.Do toho se ozývá potenciální zaměstnavatel -že bych si musela dodělat kurz pracovníka v sociálních službách.Tak zjišťuji,přemýšlím.Jsem tak plna odhodlání,že jsem ochotna i zaplatit si to ze svého.Jako vklad do budoucnosti,možnost se realizovat a přitom mít šanci vložené peníze zpátky vydělat.Jen ta realizace s mladou je dost mlhavá.Mladá jak kdyby tušila co se jí děje za zády mě po dlouhé době pěkně podusila v autobuse.Ani si ten cirkus nezasloužila.Ale když už přijel,když každé ráno jásala,že je tam a že tam půjdeme.Takové pěkné zahájení jarních prázdnin.
Konečně prázdniny.Letos jsme se na ně nějak načekaly.První aktivitou byla návštěva ÚP -poptat se na možnosti kurzu,co to obnáší.Další den slastné nicnedělání a až ve středu odjezd za babičkou.I tady spousta změn.Po letech jako pracující důchodce se nám babička v nové situaci tradičního důchodce obstojně nudí.A tak doprovázíme do knihovny,na bazén,obchodů.Vymýšlíme budoucí zájmy, stříhání,barvení a nekonečné debaty.I další pátek se objevil mladé nervík a já zbystřila -nějaké podezřelé.V sobotu návrat domů a zjištění,že i Olomouc má své piáno na nádraží.
Poslední březnový týden mladá své zlobení dovedla do dokonalosti.Divadelní představení se školou byl průšvih.A já typicky začala na sobě cítit příznaky nemoci -že bych se podvědomě bránila změně?Ve čtvrtek mě čekal onen ústní pohovor.Nějak jsem netušila co přesně se po mě bude chtít.Nejdřív jen takové ty všeobecné otázky.A potom přišla zkouška ve formě tří modelových situací.Nikdy v životě jsem se tak nezpotila.Odcházela jsem z pocitem,že víc už jsem se ztrapnit nemohla a přesvědčením,že asi bude jen dobře když mě odmítnout.V pátek jsme si vzaly ve škole volno.Tušila jsem ,že to bude pro mě náročné na psychiku a i Terča už jevila známky opotřebovanosti -dva dny byla ve škole dlouho.Zvykne si,že to bude teď častější?Taky nás čekala návštěva -takže uklízení,velký nákup.V podvečer dne jsme se dozvěděla verdikt -mají zájem o spolupráci.Zatím jen minimální úvazek,s podmínkou dodělání kurzu.Víkend ve společnosti syna,přítelkyně a kocoura.Vzal nás na výlet do Jihlavy.Slunečný den strávený v Zoo.Spousta povídání.Pořád tomu nemůžu uvěřit.Mám práci.Znovu začínám.Sama za sebe.Strašně se bojím,že to nezvládnu,nedokážu skloubit s péčí o Terču.Straší mě ten kurz -zapojení babičky padlo -opět pracuje,mladej nestíhá své povinnosti.Ale zárovenˇuž jen to,že jsem to zkusila mi dělá neuvěřitelně dobře.A když elektronicky vyplňuji dotazník zaměstnance jsem na sebe fakt pyšná.
